A nebe vytáhlo oponu 

začíná hra

pódia koupelen a jeviště postelí bez názvů a adres

lesknou se polosvětly padajícími ze zářivek  

kdy argon je blikotem, Prométheem a Orfeem 

milionů vteřin rtuti 

za zpěvu otázek, s nimiž za sebou zavíráme dveře

a noříme se do tikotu hodin 

jen namísto dopisů do láhve si píšeme sms

s přiznáním jablek 

protože jsme navěky vzdáleni břehům 

na opuštěných ostrovech měst

na jejichž jménech se ještě musíme domluvit

ukončete všechny své vzájemné pohledy

víčka se zavírají

vystoupím z lásek mezi Muzeem a Můstkem

nechám si olíznout dlaň slepým psem

probodnu tmu kopím Svatého Václava

a obejmu v pase tvůj první stín

protože tvé oči jsou hluboké jako hrob růže i těla

tam v Praze

která je snem o odpovědích, jimiž se probouzíme 

uprostřed chrámu velkého černého nic 

kde milujeme

mé rty

podobny ohni  

padají pod slovy

jak Kristus pod křížem

který pomáhám nést s každou almužnou i básní

odpusť mi Bože

všechna města 

jakož i já 

odpouštím všem ulicím